O zneužití i nenávistných útocích.
Otevřeně hovoří o tom, jak ho v dětství zneužil starší chlapec, kterého dodnes potkává, io tom, jaké bylo vyrůstat v malém městě jako gay.
Pro nenávistné útoky a výhrůžky smrtí během migrační krize se zamykal v ložnici. Nyní je už se svými životními zkušenostmi vyrovnaný, má zdravé sebevědomí.
Dokumentarista a lidskoprávní aktivista LUKÁŠ HOUDEK fotografoval v Indii transrodové lidi, natáčel o muslimkách žijících v Česku, v Ghaně pomáhá albínům. A v Česku otevírá mnohá citlivá témata.
V novém českém podcastu Hrana se dokonce pustil do tématu, které je snad ještě tabuizovanější u mužů než u žen. Série rozhovorů se známými is neznámými muži přináší zpovědi o soubojích s vlastním tělem is tlakem na ideál krásy.
Veřejně hovoříte o tom, že jste gej, který se setkal se šikanou a nenávistí, také jste rozpovídal svou zkušenost se zneužitím v dětství. Proč to děláte?
Asi proto, že je to moje vlastní terapie. A zároveň se dlouhodobě pohybuji v lidskoprávní oblasti a všímám si, že lidé, které může i můj příběh zastupovat, nemají vždy hlas nebo odvahu se s něčím takovým svěřit.
Myslím si, že například mužské oběti sexuálního zneužití nejsou na veřejnosti dostatečně reprezentovány. A pokud někdo s něčím takovým vyjde ven, stane se terčem posměšků, urážek, výhrůžek.
Mám pocit, že jsem se v této oblasti už postavil na vlastní nohy, mám zdravé sebevědomí a mluvit o životních zkušenostech mě neuměle tak jako někoho, kdo by na podobný coming out nebyl připraven.
Nejsou v tom pro vás žádná úskalí?
Občas mám pocit, že už působím jako profesionální oběť a jako ten, kdo vyhledává problémy, aby byl zajímavý. Takto to vnímají lidé, kteří mě nemají rádi.
Není mi příjemné, že kdykoli se v médiích v Česku řeší sexuální zneužití, zavolají mě a já zase začnu vyprávět příběh zneužitého dítěte. Může to časem vyznívat jako určitá karikatura a bylo by fajn, kdyby se ozval i někdo jiný.
Lukáš Houdek (37)
je český dokumentarista, fotograf, aktivista, romolog a novinář
je koordinátorem vládního projektu HateFree Culture, který bojuje proti rasismu a násilí z nenávisti
v Česku je známý tím, že otevřeně hovoří o tom, jak se setkal s násilím, šikanováním is nenávistnými útoky
za dokument Biela nosí smrt o stigmatizaci albínů v Ghaně získal Novinářskou cenu
v roce 2021 vytvořil pro české rádio Wave podcast Hrana, který zarezonoval pro odtabuizování tématu poruchy příjmu potravy u mužů
Neznamená to, že je to téma stále velké tabu, když se k vám zatím nikdo nepřidal?
Určitě. Postupně přibývají ti, kdo vypovídají své příběhy, ale trvá to. Ne každý se chce podělit o takové intimní věci s veřejností.
Je to ovšem důležité. Vidím, kolik lidí mě kontaktuje, když o tom někde mluvím.
Zneužití není sexy téma, které by lidé chtěli řešit, zvláště když si mají představit, že jejich dítě může být zneužito. Mají pocit, že jim to přibližuji, že nad tím musí přemýšlet.
A není ani příjemná představa, že váš partner nebo partnerka byli sexuálně zneužití nebo znásilněni. V očích veřejnosti působíme jako poškozený materiál.
Například můj bývalý partner vůbec neměl rád, když jsem o tom mluvil, bylo mu to nepříjemné i proto, že to uvidí jeho máma. Nikdy jsme o tom s mojí tchyní nemluvili, ale určitě to věděla.
Ale mě vždy, žije v malém městě, drtilo, když mi rodiče mluvili – o tomto se nemluví, takto se nechová. Konvence mě velmi zlobí, i proto vždy udělám opak.
Zneužili vás, když jste měla pět nebo šest let. Kolik let měl ten člověk a konfrontovali jste ho někdy?
