Působí jako poslanecká asistentka, několikrát do týdne však vypomáhá na interním oddělení jedné z bratislavských nemocnic. „Dlouhodobě mě zlobilo, že v parlamentu neumíme dospět k nějaké konkrétní pomoci zdravotníkům a přemýšlela jsem, co můžu udělat já jako člověk,“ říká SLAVOMÍRA HENČEKOVÁ.
V rozhovoru říká, jak může v nemocnici pomoci i člověk, který nemá žádné zdravotnické vzdělání, ale také to, jak by pomohla pomoc zdravotníků z mimoevropských zemí.
Jaký jste dnes měl den v dobrovolnické službě?
Těžký a smutný. Na oddělení dnes zemřela jedna paní. Seděla jsem na chodbě s její vnučkou. Plakala a já jsem byla vedle ní. Je to velmi čerstvé a ještě to neumím docela dobře slovně formulovat.
Věděli jste, co je třeba říci?
Nevěděla a myslím, že ať bych řekla cokoli, nezlepšilo by to situaci. Jen jsem seděla vedle ní, aby nebyla sama.
Kolikrát jste byli v nemocnici jako pacientka?
Vlastně ani jednou. Dokonce jsem dosud v nemocnici neabsolvovala ani mnoho návštěv. Nemocniční prostředí naštěstí mě i většinu mé rodinu obcházelo.
Nebyl tedy pro vás šok, když jste se ocitli jako dobrovolnice v nemocnici v čase
Slavomíra Henčeková
Právnička, akademička a poslanecká asistentka.
Studovala v Bratislavě, Praze a v Regensburgu.
Působila u Ústavního soudu České republiky, momentálně je poslanecká asistentka Jána Benčíka.
Je spoluautorkou knihy Civilní sporový řád a přispěvatelkou do časopisu .týden.
pandemie?
Nebyl to šok, ale v obou smyslech slova jsem byla překvapená. Pozitivní tím, že všichni zdravotníci jsou opravdu velmi milí a příjemní. Mnohé věci mě však lidsky zaskočily. V nemocničním prostředí člověk vidí také mnoho cynismu a jakési lidské neúcty.
Zázemí pro pacienty a pacientky je opravdu hrozné ai pacienti jsou z toho otupělí a rezignovaní.
Umíte posoudit míru vyčerpání personálu?
Asi jen částečně. Já do nemocnice chodím na čtyři hodiny několikrát do týdne a mám opravdu dost. Vůbec si neumím představit, jak fyzicky a psychicky zvládají takovou práci denno-denně.
Co vás přivedlo k dobrovolnictví?
Dlouhodobě mě zlobilo, že v parlamentu neumíme dospět k nějaké konkrétní pomoci zdravotníkům a přemýšlela jsem, co můžu udělat já jako jednotlivec. Práci dobrovolnice v nemocnici jsem zvažovala déle, nevěděla jsem se však dostat k žádným informacím. I když by jim dobrovolnictví pomohlo, nezveřejňují na svých stránkách žádné výzvy, nemotivují lidi, aby jim pomohli.
